Je jinde tráva zelenější?

Určitě se vám někdy stalo, že najednou věci, kterými jste si byli předtím tak jistí, byly úplně jinak. Nebo jste aspoň měli takový pocit... Jakobyste najednou šlápli na kulatou kládu a dřívější jistý krok se musel napřed pořádně ustálit, než bylo možné udělat krok další. Ale proč?

Zrovna jedna taková situace mě přivedla k úvaze tímto směrem. Můj život za posledních několik měsíců nabral docela jiný směr, než jakým jsem myslela, že půjde. A některá rozhodnutí nebyla snadná. Jedno z takových rozhodnutí bylo i vzít nabídnutou práci a tím se nejen odchýlit od vystudovaného oboru, kde jsem ale primárně pracovat chtěla, ale taky úplně změnit prostředí, město, kraj... Hodně jsem se za to modlila, abych zvolila správně. A nakonec jsem dostala do srdce Boží pokoj a věděla jsem, že mě Hospodin chce mít právě na tom místě. Tím jsem jakékoli pochybnosti uzavřela. Jenže zhruba za měsíc přišla nabídka práce, zajímavé práce, v oboru, který jsem vystudovala. Nějak moc jsem se tím nezabývala, ale kolega v práci do mě rýpnul, že jako takové šance se nezahazují a že jsou tam potřeba lidi, co vidí sociální realitu taky z jiného pohledu, nejen od stolu z kanceláře (nemluvě o potřebě věřících lidech v sociálním prostředí - tím ale netvrdím, že jich je tam málo). A bylo vymalováno. Najednou jsem nevěděla, jestli jsem vážně cítila, že mě chce Bůh tam, kde jsem. Rozkolísala jsem se v té jistotě, že jsem ho poslechla, když mě chtěl vést právě tudy… Třeba to všechno byl jen můj pocit, třeba jsem si to všechno vykonstruovala podle toho, jak se mi to hodilo, a Jeho vůle je jinde. Vlastně můžu porušit sliby (mé pracovní zařazení mělo určitou předehru a dohodli jsme se oboustranně na některých věcech) a jít tou jinou cestou, která se mi nabízí. A ta je rozhodně už na první pohled lepší, slibnější a má určitě větší prestiž! Jenže… je tahle tráva určitě zelenější?

Mohla bych vymyslet spoustu příkladů… a každý z nás by jich mohl přidat několik, možná i z vlastní zkušenosti… Třeba když se nám zdá, že kamarádovi jde studium nějak moc snadno, studuje jiný obor, který je nejspíš lepší i snadnější – je pro mě tahle tráva zelenější? Mám to jít studovat taky? Nebo nejde neříct příklad z oblasti vztahů – najednou potkáme někoho jiného… zdá se, že je to všechno nějaké lepší, snazší, hezčí, než to, co právě prožíváme a máme – je tato tráva zelenější? Mám změnit lokál? Nebo obyčejné pošilhávání po tom, co má ten druhý – má lepší práci, lepší partnerský život, pohodovou povahu, dosáhl nějakého úspěchu dřív a snazší cestou, než já, který se potácím pořád od ničeho nikam… prostě jeho tráva je zelenější – je vážně zelenější? A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál… Ale je tady základní otázka stojící nad tím vším: Je jinde tráva zelenější? A proč vlastně se najednou objevují pochybnosti, nejistota a nespokojenost… když ty pocity a rozhodnutí předtím byly úplně jiné a tak pevné??

Stejně tak jako je každý člověk originál, tak je originální i jeho život, jeho cesta. A úplně stejně má každá tato cesta či jen obyčejná situace svá ALE. Vždyť ani Bůh nám nesliboval, že když půjdeme s ním, tak bude snadné. Nebude. Proto se tato ALE objevují a budou objevovat. Ale co když zrovna to, kudy jdu, není Jeho vůle? Co když si zase dělám, co chci? Co když chce, abych šel jinudy? Nemyslím si, že je vždycky takový rozpor mezi tím, kde mě chce mít Bůh, a kde bych chtěla být já. Protože On chce, abychom byli šťastní a spokojení už na zemi…i když třeba s překážkami na té cestě. Nedává nám takové touhy do srdce, které by nechtěl splnit. A že mě chce mít třeba jinde? Hm…a to mám zjistit jak? Co když mám jít právě tím jedním směrem? Bůh nás nestvořil jako loutky, nenaplánoval nám život od narození do smrti. Ano, ví o nás odnepaměti. Ale taky nám dal svobodnou vůli pro každodenní rozhodování. Chce být pozván do rozhodnutí. Ale taky chce každé rozhodnutí proměnit k dobrému. A to mě plní důvěrou. Našla jsem si jeden způsob, jak poznám, že je to rozhodnutí pravděpodobně dobré -  mám pokoj v srdci. Když rozhodnutí není dobré, tak i když si ho různě omlouvám a odůvodňuju, uvnitř se kroutím a jsem neklidná. Vnitřní hlas má většinou pravdu. No jo, ale proč se nabízejí po pokojném rozhodnutí ještě další alternativy? Proč nás znejišťují v rozhodnutí myšlenky o zelenější trávě? Netuším…třeba to má přispět k růstu osobnosti každého člověka… jak se s danou situací každý popere… Ale nejúžasnější je, že i v takových situacích je On s náma a proměňuje vše v ovoce… :-)

A to nejdůležitější: myslím, že jinde tráva zelenější není. Možná se nám to tak zdá, protože z různých důvodů nejsme v něčem spokojení nebo se věci nedějí, jak jsme si naplánovali nebo představovali. To ale neznamená, že jinde by nám bylo líp. Náš život je NÁŠ. A žijeme ho MY. A "konstelace" toho všeho, co je okolo nás, je "ušité" na míru právě nám. Těžko bychom viděli stejně situaci zevnitř, když bychom se ocitli tam, kde se nám zdála tráva pro nás zelenější. I tam bychom objevili další ALE a už by nebyla tak úžasně zelená, jak vypadala z dálky, z venku. Je docela fajn myšlenka, že to, co máme zrovna my, nemá nikdo jiný, tak jako my. Takže vlastně máme něco "extra" :o).