...ale hlavně smiling!

Přítomnost... a co ruší signál

3. 9. 2011 21:49

Je skoro až zvláštní, jak moc je člověk ovlivněný tím, co má za sebou. Ne, že by to bylo špatně. Jako sociální pedagog pod vlivem profesní deformace musím konstatovat „odbornou“ pravdu, že člověk se učí mimo jiné také zkušeností. A mnohdy tato zkušenost je v některých oblastech života stěžejní, protože nás naučí v obdobné situaci reagovat. (Nebo jak moc nás ovlivňují naše vlastní představy o tom, jak různé věci mají být nebo bychom je nějak chtěli.) Moje úvaha ale spíš směřovala jiným, duchovnějším směrem, i když tohle je její nutný základ :-).

Když jsem nedávno přišla na to, jak mi vyhovuje žít naplno každý den, žít přítomností a zbytečně neřešit věci, které nemůžu ovlivnit, záhy na to jsem začala uvažovat, proč mi v tom dokáže pohled do minulosti i budoucnosti dokonale bránit. Protože, buďme upřímní, takový borec opravdu nejsem, abych to zvládala vždycky a za každých okolností.

 

První barikádou jsou pohledy do minulosti. Možná bych se mohla zeptat, jak můžou pohledy upřené do minulosti ubírat z prožívání přítomnosti naplno. Jednoduše. Když se budu trápit tím, co se stalo, neustále se k tomu vracet, přemítat o tom, probírat si různé jiné varianty řešení, které by byly lepší, nebo se jen vztekat, že se mi to nelíbí, že jsem to měla naplánované jinak… stěží můžu mít radost z toho, co žiju právě teď. Jenže to už těžko změním. To, co se stalo, nemůžu opravit v minulém čase. Jediné, co můžu, je vzít si z toho maximum a pokusit se napravit to, co se třeba pokazilo, v čase přítomném. A k tomu je zase potřeba tu přítomnost prožívat.

Nespokojenost s minulostí je jedna věc. Výčitky svědomí jsou ale věc druhá. Když se podívám za sebe, našla bych spoustu věcí, na které nejsem hrdá, za které se stydím nebo se kterými nejsem při pohledu dozadu sama u sebe spokojená. A bráno kolem a kolem, mohla bych lamentovat a stále se tím zabývat. Ale proč? Už s tím stejně nic neudělám. Jediné, co můžu, je přijmout to, aby se mi to líp neslo. Jenže to se lehce řekne. Ale co třeba se situacema, se kterýma se nejde jen tak smířit? Situace, kdy bych si doslova a do písmene naliskala… nebo které si nedokážu odpustit? (chování, reakci… atd.) Na tohle jsem si taky šáhla. A není to legrace. První záchranný kruh je ale svátost smíření. Tam jsem vždycky dostala posilu a ujištění, že ať už udělám cokoli, jakýkoli hřích, který vyznám a budu toho doopravdy litovat, bude mi odpuštěno. Vždyť Bůh nás miluje… a proto odděluje nás – milované děti -  a hřích. Co uděláme s oblíbeným tričkem, když si ho něčím pokydáme? Odepíšeme ho? Ne, zkusíme ho vyprat a máme radost, když se nám to povede a můžem ho zase nosit jako předtím :o) (vím, divný příklad, ale dalo by se na to tak podívat :o)). Druhým krokem je pak odpuštění sama sobě. Proč je to ale někdy tak těžké, když vím, že Hospodin mi odpustil, očistil mě od provinění? Možná je to tím, že bych chtěla být lepší. Že se o to snažím a ono se to někdy nepodaří… klopýtnu… Ale jak si to můžu pořád vyčítat, když Bůh, který je veliký a nade vším, mi to nevyčítá? Neměla bych si i já odpustit, když mi odpustil takový „velikán“?

 

Druhou barikádou je pohled do budoucnosti. Když to řeknu úplně jednoduchým způsobem, taková jakási starost o zítřek – aby bylo co jíst, kde spát, kam jít do práce nebo do školy…aj. A to je v pořádku. Člověk musí mít zajištěny základní potřeby a mít aspoň rámcově představu, co ho čeká. Ale mít starost o to, aby vyšlo všechno, co si naplánuju třeba na půl roku dopředu, starosti s tím, aby mi někde něco neudělalo čáru přes rozpočet nebo aby se něco neudálo jinak, než potřebuju, protože přece vím, že takhle je to pro mě nejlepší… nebo plánuju věci, které vlastně ani ovlivnit nemůžu…to nebude asi nejlepší způsob, jak žít přítomný okamžik naplno… Kde je pro mě v takových situacích Bůh? Když si tuhle otázku vložím do některých situací, skoro bych se měla někdy stydět. Při mých velkolepých plánech, starostech a zahlcení vším možným, co vlastně ani neovlivním, byl trochu někde jinde, než na prvním místě. Jak moc vážně teda myslím, když říkám, že Mu důvěřuju a chci žít podle Jeho vůle, když mám naplánované vlastně skoro všechno tak, jak si myslím, že by to bylo nejlepší? Kde je ta důvěra, když mám někdy skoro až hrůzu z toho, co bude, protože před sebou vidím buď věci nejisté, nebo je tam obava o to, aby se nezhatily moje plány? (A to by těch otázek ohledně budoucnosti a Boha mohlo být mnohem víc.)

Posledních několik dní bylo pro mě v této oblasti opravdu náročných. Stěhování za prací do Prahy se dostalo do fáze, že v Brně mám všechno sbaleno v krabicích a nachystané na odvoz, do mého pokoje se nastěhovala sestra, v Praze bydlím u druhé sestry a vlastní bydlení zatím v nedohlednu. Takže mé pocity bezdomovce, vykořeněného člověka se stále stupňovaly. A to ne, že bych se flákala v hledání. S kamarádkou jsme denně odpověděly na X inzerátů. Ohlasy byly buď nulové, negativní nebo se nabídka ukázala nevyhovující. A mě už to přestávalo bavit. Jediné, co mi ještě zůstávalo, byla důvěra v to, že se Hospodin postará: „Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm“ (Žalm 145, 15). Ono…napřed to byla taková ta důvěra jako: jasně, vždyť je to dobrý Otec, nenechá nás ve štychu. Ale postupně se to dostalo do fáze, že moje úpění bylo upřímné a důvěra opravdová. V těch chvílích jsem skutečně neměla nic jiného, než Jeho. Na jednu stranu ta myšlenka byla docela zoufalá, že vlastně se nemám čeho ve světě chytit. Na stranu druhou to ale bylo naprosto úžasné, protože chytit se bylo čeho! Toho nejpevnějšího a nejspolehlivějšího bodu. Hospodina.

Zkušenosti posledních dní mi ukázaly, že On opravdu všechno tvoří nové a má v rukou všechno, včetně nejlepších možných plánů pro každého z nás (i když třeba nejsou úplně podle našich představ). A myslím, že zrovna tahle zkušenost mě měla naučit důvěřovat opravdově, nejen slovně a naučeným způsobem. Naučit, že když chci žít podle Jeho vůle a nechat se vést, musím mu dát skutečně prostor k tomu, aby mohl konat. Důvěřovat v to, že i když jde spousta věcí do kytek, bude to použito a proměněno k něčemu většímu… že to má všechno nějaký důvod. A jestli tohle období mělo mít pro mě za cíl dojít vnitřně k tomuto zjištění a zkušenosti (nejen teorie), dalo mi opravdu hodně. Protože budoucnost, i když je sebenejistější, bude s Ním vždycky ukotvená v nejbezpečnějším přístavu. A stejně tak jako Petr, když kráčel po moři. Důvěřujme a budeme kráčet jistou nohou ve vodách přítomnosti směrem k budoucnosti.

 

Zobrazeno 1115×

Komentáře

pavli

Díky za upřímné svědectví, připomenutí a povzbuzení... Jak aktuální... :)

Majkýska

život mi někdy přijde čím dál rychlejší...a jak si má pak člověk stihnout užít tu přítomnou chvilku :o)..

pavel

Děkuji za pěkný článek

Ewajzna

Mluvíš mi přímo do duše! Skvělé, děkuji. :)

KateřinaV

paní maruško moc pěkný článek a ta inspirace jsem ráda že takovýho človíčka jako jste vy jsem mohla potkat

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio